Předložený návrh materiálu “Analýza možnosti zavedení institutu “zkouška spolehlivosti” pro další osoby působící v orgánech veřejné moci” nesplňuje požadavky běžně kladené na analytický materiál, který v tomto případě má, dle předkládací zprávy, analyzovat možnosti zavedení institutu zkoušky spolehlivosti na další osoby působící v orgánech veřejné moci. Z textu předkládací zprávy v případě uváděných důvodů vyplývá, že se spíše jedná o návrh věcného záměru právní úpravy zkoušky spolehlivosti. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

Tomu napovídá například skutečnost, že k rozhodnutí vládě se předkládají tři problémy: 1. Okruh osob, na které by se měla zkouška spolehlivosti vztahovat; 2. Orgán odpovědný za provádění zkoušek spolehlivosti; 3. Legislativní řešení zkoušky spolehlivosti. Zásadně nelze souhlasit s tím, že materiál neuvádí žádné významné věcné důvody, které by opravňovaly možnost zavedení institutu “zkoušky spolehlivosti” pro další osoby působící v orgánech veřejné moci, což je v rozporu z původním zadáním vyplývajícím z  bodu 1.8. Strategie vlády v boji proti korupci na období let 2011 a 2012. Dokonce nejsou ani uvedeny například výsledky analýzy využívání institutu zkoušky spolehlivosti podle § 107 zákona o policii, pokud taková analýza byla vůbec zpracována, což z návrhu materiálu nevyplývá. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

Z návrhu materiálu není zřejmé, jakým způsobem a z jakých důvodů předkladatel dospěl k rozšíření možnosti zavedení “zkoušek spolehlivosti” na další osoby působící v orgánech veřejné moci. Zásadně proto nelze souhlasit s tím, že materiál neobsahuje analýzu možnosti využití různých institutů nelegislativní povahy (nikoliv tedy “zkoušky spolehlivosti”), jako protikorupčních opatření, u předem stanovených (vytypovaných) funkčních míst případně pracovišť, které je možno označit jako ohrožená či obzvláště ohrožená korupcí v oblasti veřejné správy. Tato zásadní vada návrhu materiálu je o to větší, že sám předkladatel uvádí v části 4. Institut “ zkoušky spolehlivosti” v zahraničí, že citujeme:

“podle dostupných informací, které se podařilo shromáždit, je….. aplikována zkouška spolehlivosti povětšinou na příslušníky bezpečnostních sborů……”. Z příkladů, které jsou v textu uvedeny však vyplývá, že se jedná výlučně o příslušníky policie, v některých případech pouze o určité skupiny příslušníků policie (např. některé státy USA a federální úroveň USA, Austrálie, částečně Velká Británie). V dalších zemích, jak se uvádí v návrhu materiálu se boj s korupcí “řeší spíše trestněprávními instituty”. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

”Zkouška spolehlivosti” je definovaná v bodu 1 § 107 zákona o policii jako citujeme: “předcházení, zamezování a odhalování protiprávního jednání.” Tato zkouška je tedy legálně definovaná jako zkouška odolnosti vůči fakticky jakémukoliv protiprávnímu jednání nikoliv jen proti korupčnímu jednání. Ve skutečnosti se tedy jedná o zkoušku morální integrity osobnosti.

Jak vyplývá z návrhu materiálu hodlá předkladatel tuto definici převzít. Jako příklad uvádí, že zkouška spolehlivosti se bude například vztahovat na porušení povinností podle zákoníku práce či jiných právních předpisů. Předkladatel se domnívá, že “stejně jako je možné provádět psychologické testy, zjišťovat odborné předpoklady…. mělo by být možné zjišťovat neúplatnost dané osoby respektive její odolnost vůči protiprávnímu jednání.” S touto argumentací nelze se zásadních věcných důvodů souhlasit. Návrh současně předpokládá, že v případě pozitivního výsledku zkoušky spolehlivosti bude mít tato skutečnost na rozdíl od současné platné právní úpravy, pracovněprávní dopady ve smyslu okamžitého ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Zde je třeba uvést, že podle ustanovení § 55 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Uvedené ustanovení je třeba aplikovat tak, že musí dojít k porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a intenzita tohoto porušení musí dosáhnout stupně zvlášť hrubého porušení. Zaměstnavatel tak může využít tento způsob a důvod ke skončení pracovního poměru jen v případě, že jde o porušení povinností, které jsou obsahem pracovního poměru, nikoli tedy v případě jakéhokoli protiprávního jednání a toto porušení musí dosáhnout značné intenzity. Jak existence povinností vyplývajících z pracovního poměru a jejich porušení, tak intenzita tohoto porušení musí být i nadále přezkoumatelná soudem. Představa, že “pozitivní” zkouška spolehlivosti by byla sama o sobě důvodem k okamžitému skončení pracovního poměru je zásadně nepřijatelná. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

ČMKOS a OS státních orgánů a organizací odmítá zavedení zkoušky spolehlivosti na další okruhy zaměstnanců státní správy, územní samosprávy a dalších institucí, jak předpokládá předložený návrh materiálu. Zásadně nesouhlasný názor ČMKOS a odborového svazu je dlouhodobě konzistentní. A není žádný věcný důvod k jeho změně. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

Již v rámci vnějšího připomínkového řízení k návrhu zákona o Policii ČR v roce 2007 ČMKOS a OS státních orgánů a organizací nesouhlasily se zavedením institutu zkoušky spolehlivosti, citujeme: “K tzv. zkoušce spolehlivosti nutno dodat, že takto definovaná je za hranicí trestního zákona i za hranicí základních práv a svobod. OS nesouhlasí se zavedením tohoto velmi problematického institutu z řady důvodů, zejména však pro jeho snadnou zneužitelnost. Jde jednoznačně o popření principu “presumpce řádného občana” a tedy i policisty, o popření presumpce neviny policistů ….” Nutno dodat, že sám předkladatel návrhu materiálu “Analýza možnosti zavedení institutu “zkouška spolehlivosti” pro další osoby působící v orgánech veřejné moci” konstatuje, že zkouška spolehlivosti tak, jak je upravena v § 107 zákona o policii “nerozlišuje, zda se jedná o jednání související či nesouvisející s výkonem služby ani v jakém právním režimu došlo k protiprávnímu jednání, zda v rovině soukromoprávní či veřejnoprávní a v jejím rámci, zda v oblasti netrestní či trestní”. Dále předkladatel návrhu v této souvislosti konstatuje, že citujeme “Takto široké využívání institutu zkoušky spolehlivosti by však zřejmě naráželo na ústavní mantinely, neboť by jim bylo zasahováno do základních práv a svobod.” Tím s odstupem času dává předkladatel de facto nepřímo za pravdu názoru ČMKOS a odborového svazu.

ČMKOS a OS státních orgánů a organizací trvají na tom, aby v případě zaměstnanců státu, krajů a obcí zařazených v organizačních složkách, které jsou ze zákona správními úřady či správními orgány byla v prvé řadě identifikována pracovní místa respektive pracoviště, kde by přicházelo v úvahu možné korupční jednání. Dále, aby byla provedena analýza možných rizik ohrožeností korupcí a tam, kde to bude nezbytné, aby byla přijata odpovídající protikorupční opatření nelegislativní povahy, která omezují korupční rizika na minimum. Jedná se například se o důslednou kontrolu nadřízených, případně jiné systémy kontrol (kontrola čtyř, případně více očí), zapojení vyššího počtu osob do rozhodovacích procesů, kde je vysoká míra ohrožení korupčním jednáním a další systémová opatření. Upozorňujeme, že některá systémová opatření vedoucí k omezení respektive vyloučení možného korupčního jednání jsou v některých oblastech územní státní správy a územní samosprávy již více let zavedena a osvědčila se. Tuto připomínku považuje ČMKOS za zásadní.

V Praze dne 26. 4. 2011