Návrh ignoruje negativní efekty předkládaných opatření, jako je snížení příjmů do státního rozpočtu s následným dopadem na schopnosti státu reagovat odpovídající hospodářskou a sociální politikou na situaci na trhu práce. Tvrzení, že existuje úměra mezi vyšší pružností trhu práce a nižší nezaměstnaností je mýtus, který nemá oporu v žádných mezinárodních statistikách. Rozhodující pro zaměstnanost je efektivní investiční činnost nejen soukromého sektoru, ale i státu, stabilní pracovní prostředí a rovněž stabilní příjmová úroveň “průměrných” občanů. Útoky na pracovněprávní jistoty zaměstnanců vedou k opačnému efektu, k jejich znejistění a zhoršení úrovně jejich zejména dlouhodobější spotřeby. Navíc umožňuje podnikatelům vyvíjet větší tlak na jejich mzdovou úroveň. Pro existenci i soukromého sektoru jsou navíc velmi důležité i státní investice zejména v oblasti infrastruktury, které jsou další redukcí příjmů státu ohrožené

V této souvislosti je na místě připomenout, že strategie většiny členských zemí Evropské unie je založena na poznání, že je třeba udržet zaměstnanost (tj. co nejvíce zaměstnanců v jejich současných pracovních vztazích) i za cenu přímé podpory státu poskytované jak zaměstnancům (např. formou “kurzarbeitgeld” v Německu či Rakousku, či formou “podpory v nezaměstnanosti poskytované při tzv. částečné nezaměstnanosti v Nizozemsku ad. zemích). Tato pomoc státu je přitom podmíněna zákazem výpovědi dané zaměstnancům ze strany jejich zaměstnavatelů, pokud jde o takto podporovaná pracovní místa a to buď po dobu, po kterou je pomoc v důsledku dočasného poklesu zakázek způsobeného krizí poskytována, popř. po dobu delší.

Vzhledem k tomu, že z vyjádření ekonomických expertů bez ohledu na jejich “původ” vyplývá, že nárůst nezaměstnanosti se stále ještě v České republice nezastavil (konečně i sama ODS v předloženém materiálu v bodě 5 vychází z biblických “sedmi hubených let”, když předpokládá po již uplynulých dvou letech krize,, že k úplnému odeznění krize dojde až za pět let), je na místě kombinovat jak zaměstnaní směřující k udržení současných míst, tak opatření podporující vznik nových míst. Návrhy ODS v podobě, ve které byly prezentovány umožňují nahrazování současných pracovních míst (výpovědní doba bude zkrácena na jeden měsíc) “novými” pracovními státem podporovanými místy nebo živnostmi.

Toto opatření má své úskalí ve výpadku příjmů sociálního pojištění. Je otázkou, do jaké míry by mohl být tento výpadek kompenzován úsporami na nevyplacených podporách. Další otázkou je stabilita vytvořených pracovních míst, když návrh opatření sice hovoří o pracovním poměru na dobu neurčitou, ale jedním dechem počítá s brzkým propuštěním zaměstnance, k němuž zaměstnavatele dokonce motivuje tím, že za něj stát zřejmě zaplatí (jak jinak lze rozumět slovům “převezme garanci”) 75 % čtyřměsíčního odstupného (tj. celkem trojnásobek průměrného měsíčního výdělku propuštěného zaměstnance). U tohoto opatření chybí nutné omezení výpovědi ze strany zaměstnavatele výměnou za poskytnutou státní podporu, bez něhož se otevírá prostor pro “opakovanou recyklaci navrhované státní podpory”) a nekontrolovaný nárůst veřejných výdajů na navrhované opatření provázené propouštěním ostatních, tj. návrhem “nechráněných zaměstnanců”.

Navržené řešení je spojeno i s nezanedbatelnými právními problémy. Ve své podstatě se jedná o tzv. pozitivní diskriminaci, která je přípustná pouze v případě, že má dočasný charakter, tj. že se uplatní jen do doby, kdy je dosaženo vyrovnání původní “negativní” diskriminace určité skupiny zaměstnanců (uvedených výslovně v návrhu ODS).

Je otázkou, nakolik je navrhované opatření motivující. Uchazeči o zaměstnání se dnes v naprosté většině snaží si nové zaměstnání sehnat. Tam, kde jsou “natlačeni” zaměstnavatelem z důvodu úspory jeho nákladů do podnikání (tj. přijetí statusu zaměstnavatele), přijímají dnes tuto změnu bez zvláštní finanční podpory státu. Navrhované opatření tak v sobě obsahuje velký potenciál pro zneužívání prostředků vynakládaných na pasivní politiku zaměstnanosti, když v uvedeném případě stát těmto OSVČ nově “připlatí” plnou výši podpory vedle jejich příjmu z podnikání v situaci, kdy skutečně nezaměstnaným osobám byla v uplynulých letech podpora v nezaměstnanosti snižována. Skutečná motivace, aby se uchazeč o zaměstnání rozhodl pro přechod do podnikatelské činnosti tak založena navrhovaným (z pohledu veřejných financí, jejichž úspory ODS vytrvale požaduje, velmi marnotratným) není, protože již stávající OSVČ se v důsledku krize ocitají ve stejné situaci, jako zaměstnavatelé propouštějící své zaměstnance – klesá počet zakázek a zákazníků; ve službách zejména v důsledku růstu nezaměstnanosti, poklesu mezd a tedy i koupěschopné poptávky, s jejímž nárůstem zatím ještě nelze počítat).

Především je třeba uvést, že sjednávání částečných úvazků dnes nic z právního hlediska nic nebrání, důvodem pro jejich větší nevyužívání je především malý zájem ze strany zaměstnavatelů a jejich nízký přínos z hlediska úrovně příjmů vyplácených v těchto případech zaměstnancům (mohou tedy hrát pouze doplňkovou roli), které se následně promítají i do nízké úrovně nemocenských a důchodových dávek zaměstnanců). Současně praxe ukazuje, že ze strany zaměstnavatelů není o využívání částečných úvazků mimořádný zájem, protože i v těchto případech nese zaměstnavatel řadu fixních nákladů, které se neliší od zaměstnanců pracujících na plný úvazek (stůl, počítač, kancelářské vybavení apod.).

Navrhované opatření však představuje motivaci pro další atak na uzavírání pracovních poměrů na dobu neurčitou s plným pracovním úvazkem - zaměstnavatelé budou motivováni rozdělovat existující plné úvazky mezi více zaměstnanců za účelem získání státní podpory, než aby vytvářeli nová pracovní místa (z pohledu veřejných financí, jejichž úspory ODS vytrvale požaduje, se i zde jedná o velmi marnotratné vynakládání veřejných prostředků, aniž by bylo zajištěno, že půjde o vytvoření nových, nikoliv rozdělení současných pracovních míst).

Zrušení minimálního odvodu pojistného na zdravotní pojištění prohloubí hrozící nedostatek prostředků ve veřejném zdravotním pojištění na financování zdravotní péče.

Už dnes je v krizi zaměstnávání na základě dohod o provedení práce masivně zneužíváno k nahrazování pracovního poměru (plných pracovních úvazků); navrhované opatření nesměřuje ke zvýšení skutečné zaměstnanosti, ale spíše opět k rušení z pohledu zaměstnavatele “dražších”pracovních míst a k jejich nahrazování “levnějšími” dohodami o provedení práce. Nedojde tak s vysokou mírou pravděpodobnosti k vytváření nových pracovních příležitostí a ke snižování nezaměstnanosti, v jehož zájmu je opatření navrhováno, ale spíše jen pokrytí stávajícího stavu, kdy firmy často vykazují u dohod o provedení práce nižší počet odpracovaných hodin a vyplácejí za ně vyšší odměnu.

Na druhé straně zvýšení počtu hodin vyvolá nepochybně tlak ze strany Ministerstva financí na zavedení povinnosti odvádět z dohod o provedení práce pojistné na sociální pojištění stejně jako je tomu u dohod o pracovní činnosti, a to by mohlo vést k likvidaci tohoto pracovněprávního institutu, který má ve své současné časově velmi omezené podobě (nepřesahuje 1 měsíc výkonu práce) své opodstatnění – slouží k plnění dílčích úloh nikoliv soustavnějšímu výkonu práce. Hledat proto v tomto institutu vyšší zaměstnanost není věcně důvodné.

Především je třeba předeslat, že příslušná evropská směrnice neumožňuje České republice “úplně uvolnit řetězení pracovních poměrů na dobu určitou”. Je zřejmé, že realizace tohoto opatření, které by jistě řada zaměstnavatelů přivítala, by bylo na úkor zvýšení právní a životní nejistoty zaměstnanců, kteří v takových situacích nemohou např. splnit podmínky pro získání hypotéky apod. Stále více zaměstnanců by ztratilo perspektivu získání pracovního poměru na dobu neurčitou a s tím spojenou ochranu, včetně případného nároku na odstupné při rozvázání takového pracovního poměru z organizačních důvodů.

Věcně pak toto opatření směřuje opět k podpoře tzv.prekérních, tj. neplnohodnotných forem zaměstnání (bez odpovídající pracovněprávní a sociální ochrany), navíc s poněkud komickým časovým údajem, který předpokládá, že strukturální finanční, hospodářská a sociální krize, vyvolaná neprůhlednými machinacemi ve finančním sektoru nejvyspělejších zemí světa a asociálními opatřeními v oblastí daní apod. v uplynulých dvaceti letech, odezní jaksi sama, bez zásadních změn v ekonomické struktuře a rozdělování vytvořeného bohatství.

I zde je třeba upozornit, že příslušná evropská směrnice neumožňuje České republice pružnost kont pracovní doby, kterou má návrh zřejmě na mysli (tj. zejména několikaleté vyrovnávací období). V žádném případě nelze konstatovat, že současné právní úprava kont je “velmi přísná” jak uvádí materiál ODS, spíše je možné konstatovat, že je spojena s určitou administrativní zátěží, která však vyplývá ze samotné podstaty tohoto institutu – je nutné vést přesný přehled o odpracované pracovní době za delší období, včas signalizovat změny týkající se rozvrhu práce a na závěr doplácet popř. dlužnou část mzdy. To vše na druhé straně zbavuje zaměstnavatele finančních nákladů spojených s přesčasovou prací, a proto tam, kde zaměstnavatel vnímá svoji ekonomickou výhodnost konta pracovní doby, přistupuje k němu i za současných podmínek. Opatření však bude možné posoudit teprve po jeho upřesnění.

Opatření tohoto typu obecně směřují proti ochraně zaměstnanců v oblasti pracovní doby a odměňování – příliš dlouhé vyrovnávací období a příliš nízká stálá mzda snižují mzdovou úroveň a tedy i koupěschopnost zaměstnanců, navíc ovlivňují i vyměřovací základy v oblasti sociálních systémů za jednotlivé kalendářní roky a mohou tak zaměstnance velmi poškodit v jeho právech náležejících z těchto systémů. S délkou vyrovnávacího období narůstá z pohledu zaměstnance i riziko nedoplacení části mzdy (a její výše) v případě finančních potíží či bankrotu zaměstnavatele.

Opatření bude možné posoudit teprve po jeho upřesnění. K částečným úvazkům viz výše komentář k bodu 3. Jinak obecně jsou tyto formy podle zákoníku práce možné, navíc zcela běžně v praxi využívané, zajímavé by bylo zjistit, jak má dojít k jejich širšímu využívání, vzhledem k tomu, že jejich uplatnění je především věcí smluvní svobody (autonomie) ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatele při sjednávání konkrétního pracovněprávního vztahu, o které ODS jinak ráda hovoří. O tom návrh opatření nehovoří, stejně tak jako nenabízí představu o případných finančních pobídkách ze strany státu ve prospěch většího využívání těchto možností.

V tomto bodě by bylo možné s navrhovaným opatřením souhlasit v zájmu snah o omezení příliš velkého rozsahu agenturního zaměstnávání a omezení velmi vysokého počtu agentur práce působících na českém trhu práce, kde dochází často k porušování povinností vyplývajících z příslušných právních předpisů na úkor pracovních podmínek a odměňování agenturních zaměstnanců, které nejsou schopny početně poddimenzované inspektoráty práce postihovat. Bylo by však zapotřebí velmi přesně stanovit podmínky pro uplatnění tohoto opatření v zájmu ochrany “půjčovaných” zaměstnanců (souhlas zaměstnance, pracovní podmínky odpovídající jeho pracovní smlouvě, zachování přinejmenším současné mzdy apod.), jinak hrozí stav, kdy by tento institut byl zneužíván k obcházení povinností zaměstnavatele vyplývajících z uzavřené pracovní smlouvy ke škodě zaměstnance.

Toto opatření je v situaci, kdy extrémně přibylo nezaměstnaných, kteří přišli o práci prokazatelně bez vlastní viny, a kdy úřady práce, obce ani zaměstnavatelé nemají potřebné finanční prostředky, popř. kapacity pro realizaci těchto prací či vzdělávání, poněkud cynické, a bez podstatné finanční podpory ze strany státu prakticky nerealizovatelné (s tím ale návrh ODS ve své finanční bilanci nepočítá). Je třeba současně upozornit na riziko posouzení navrhovaného opatření jako “nucených prací” – Česká republika ratifikovala příslušnou úmluvu Mezinárodní organizace práce, která ji zavazuje takové práce potírat. Je třeba spíše použít motivační nástroje a zabývat se podporou ekonomického růstu i prostřednictvím státních zakázek.

Naopak, má-li Česká republika vybřednout ze svých současných rozpočtových potíží a z krize, je třeba neprodleně zavést progresivní zdanění příjmů fyzických osob a vyrovnat podmínky pro odvod pojistného za zaměstnance a za osoby samostatně výdělečně činné. Redukce daní a pojištění a omezování role státu byla jednou z příčin současného ekonomického výpadku a poklesu zaměstnanosti a následně i rozpočtové krize. Nerovné podmínky odvodu pojistného a daní mezi OSVČ a zaměstnanci vytvářejí nerovné soutěžní podmínky na trhu práce, které vedou ve svých důsledcích k ohrožení finanční stability veřejných financí, rozmachu prekérních forem práce, zejména švarcsystému a v konečném důsledku i k poškozování OSVČ v jejich sociálních právech.